4. 9. Neděle
Vstáváme před čtvrtou a v pět už opravdu naposledy odjíždíme pryč z Lehu směr Manali. Opět ta šílená cesta, naštěstí autobus je lepší, než když jsme sem jeli poprvé. Je teda rozvrzaný, ale aspoň se do zatáček tak nenaklání. Do Keylongu se dostáváme až za tmy. Spíme ve stejném geust house jako při cestě do Lehu.
5. 9. Pondělí
Bus má hodinu a půl sekeru – měnili jsme kolo. Jedeme asi hodinu a musíme vystoupit a jít přes rozbitý most do jiného busu. Musíme ale počkat, než nás přes most pustí, tak se to tu trochu protahuje. Ještě hádka s místňáky o místa a můžeme pokračovat.
V Manali jsme kolem třetí. Necháváme se „naverbovat“ od týpka co má pokoj za 100,- rupek, 6minut (indických) od autobusáku. Je to hezký, tak to bereme. Ještě kupujeme jízdenky do Dharamsaly, kam máme v plánu jet zítra večer v sedm. Večeříme v Punjabský restauraci, není to tak dobrý jako Lamayuru restaurace v Lehu, ale špatný to taky není.
6. 9. Úterý
Na snídani jdeme vedle hotelu do obchodu s kameny. Týpek nám hned nabízí hulení, jó Manali, jsme v Manali a tady je to normální, roste to tu jako plevel a po městě chodí „štěkající“ týpci a pořád doráží „haš, haš“, jó Manali. Dáváme si jen omeletu, bez koření a bylinek, jen plain, radši. Balíme a necháváme batohy v hotelu. Na lehko jdeme mrknout na temple a na Old Manali.
Něco ještě nakupujeme, vyzvedáváme batohy, stavujeme se na večeři a pak už jdeme na autobus.
7. 9. Středa
Noc jsme strávili v autobuse a v Dharamsale jsme o půl páté. Čekáme na světlo, abychom mohli jet do Mc Leod Ganju, kde sídlí tibetská exilová vláda. Ptáme se na bus, ale je to zmatek, tak jdeme pěšky. Na křižovatce nás místo busu nakládá džíp za 7 rupií za jednoho, tak to je pohoda. Je pod mrakem, takže viditelnost nic moc, škoda. Před Mc Leod Ganjem je spadlá silnice a bus pod strání, všude bahno, vypadá to dost hrozně, snad se nikomu nic nestalo. Po příjezdu se nás hned chytají „nahaněči“ a lákají nás do hotelů. Bereme toho, co nabízí 130rupek za pokoj. Celkem hezký, se sprchou, keramikou a bojlerem, možná bude i teplá sprcha. Jdeme se do města nasnídat. Dáváme si omeletu a toast. Začíná pršet, takže kupujeme deštníky a odcházíme se domů vyspat. Odpoledne chodíme po městě, Filip je otrávený, nějak ho to tady zklamalo, tak snad bude líp. Ještě řešíme peníze, které mi pořád ještě nepřišly, tak musím volat mamce a vše urovnat.
8. 9. Čtvrtek
Ráno se jdeme nasnídat zase do stejného kafíčka a pak se vydáváme hledat monasterii a sídlo Dalajlámy. Celé to obcházíme, abychom zjistili, že jsme se vrátili na výchozí bod, odkud jsme vyšli a tady to je. No neva, aspoň jsme se prošli. Mniši mají asi polední pauzu – sedí na dvorku a brebentí. Temple je v prvním patře, tak se tam jdeme podívat. Cestou ven se stavujeme v Namgyal café a dáváme si pizzu. Ještě musíme vyzkoušet místní dobrůtky, které nám doporučili Frantíko-Kanaďani, které jsme tady potkali. Jsou fakt dost dobrý, takže nálada se zvedla.
Začíná pršet, teda přímo lejt, tak spěcháme domů, ale stejně jsme úplně mokrý, takový slejvák jsme ještě nezažili. Po dešti se vracíme do městečka na večeři. A protože na nás dýchá Tibet, jdeme do tibetské restaurace na momo a česnekové brambory, no zase mňamka jako blázen. Ještě na net a do pelechu chrnět.
9. 9. Pátek
Protože Filip je konzerva a nerad zkouší nové a já se nechám rychle stáhnout a nechce se mi něco řešit, tak je volba jasná, opět stejné místo na snídani. Ano, jsme tu potřetí a teprve dnes si všímáme, že ten týpek co tu vaří má na každý ruce šest prstů. Prostě má na palci ještě jeden malý prstík, jako malíček, no to je nářez, každopádně vaří skvěle a omeleta je opět báječná. Že by šestý prst? Jdeme se zeptat, jak jezdí autobus do Amritsaru, kam chceme zítra, a rovnou si je kupujeme. Ještě dneska se chceme přesunout do Dharamsaly, odkud autobus odjíždí, tak balíme batohy, loučíme se s Mc Leod Ganjem, který nakonec nenadchl, ale ani neurazil a valíme dolů. Nacházíme ubytování za 150 rupek někde u hlavní silnice, což je super, protože autobus odjíždí už v pět ráno kousek odtud. Musíme najít internet, Filip si potřebuje zařídit rozvrh na vysoké. Bohužel rychlost internetu je hóóódně špatná a ještě do toho vypadává proud, takže má smůlu. Nakonec volá Péťe , aby mu to zařídila. Venku opět leje, z nebe valí voda v cárech, jak kdyby se někdo rozhodl vylít jeden obří kýbl z nebe, to jsme ještě nezažili. Po přejití silnice jsme úplně mokří a to máme deštníky, voda „prší“ i ze země. Po silnici se valí po kotníky vody a do toho všude létají blesky a hřmí. Radši zalézáme do jedné restaurace, kde si dáváme místní jídlo, hrozně pálivá omáčka a samosa. Čaj si dáváme někde jinde, tady nás to nenadchlo. Cestou domů kupuje Filip svatební dar pro Péťu a Felixe, přehoz na postel. Uleháme brzy, protože brzy vstáváme na autobus. Jo, ještě jsme byli na večeři u paní, co vůbec, ale vůbec nerozumí anglicky, ale vařit jí jde, thalí je dobré.
10. 9. Sobota
Vstáváme ve čtyři a jdeme na autobus. Batohy dáváme pod sedačky, protože prý nebudou na střeše přikrytý, tak to neriskujeme. Opět je boj o místa, tak jsme rádi za místenky. Opět potkáváme Čechy, tak chvilku kecáme, co a jak a kam. Cestou do Amritsaru je nějaký festival, tak hroznou dobu stojíme v zácpě, ale pak nastupuje do autobusu nějaký Sik a dává nám sladký koule, tak aspoň nějaká kompenzace a celkem dobrá snídaně.
V Amritsaru jsme kolem poledne, vystupujeme a cítíme, jaké je vedro, to je velká změna. Hned se kolem nás houfují rikšisti a chtějí nás odvézt do zlatého chrámu, kam máme namířeno. Jednoho bereme a vyrážíme na naší první jízdu cyklorikšou. Zážitek je to dost silný, ty milimetry, co nás dělí od jiných cyklo či moto rikš, kol, motorek aut či autobusů mi nahání hrůzu. Týpek je ale zkušený a vše velmi dobře zvládá a ve zdraví nás přiváží na místo.
Jdeme se ubytovat přímo do chrámu a dokonce dostáváme pokoj pro dva, z čehož jsme nadšeni.
Musíme koupit lístek na vlak do Dilí, bohužel na druhý den večer je vyprodáno, tak nezbývá než počkat na další, který jede až ráno. Po náročném výkonu při koupi lístků, je čas se občerstvit, zjistili jsme, že tu prodávají coca colu a jiné dobroty západního světa ve starých skleněných lahvích za 5rupek což je super.
Najíst se jdeme do města. Zapadáme do nějaké restaurace a dáváme si paranthu a fazole, je to celkem dobré, ale dost ostré.
Chceme na hranice s Pakistánem, kde je večer „slavnostní „ zavírýní hranice. Musíme si objednat taxi, nic jiného tam nejede. Ve čtyři máme být u auta a odjíždět, to se ale nekoná, tvrdneme tu ještě půl hodiny. Do jeepu nás nacpe deset. Na Hranici jsme za chvíli. Je to jedno velké divadlo. Tribuny na obou stranách, na jedné řvou pakistánci na druhé indoši. Mávají vztekle vlajkami a pořvávají jak na fotbalovém zápase. Začíná „obřad“ indičtí vojáci nejsrandovnějším pochodováním přicházejí k hranici, ještě výkop nohy maximálně do vzduchu, zadupání a zastavení. Pakistánci dělají to samé. Otevírá se brána a následuje další ceremoniál, podání rukou, sundání vlajek, pořád ten řev, hrozně k smíchu, nevěříme vlastním očím ani uším. Celé to trvá půl hodiny. Poté nacházíme našeho taxikáře a vracíme se do chrámu.
Dáváme si banány, které tady chutnají úplně jinak než u nás, tak nějak banánověji, asi proto, že dozrály na sluníčku.
11. 9. Neděle
Ráno jdeme za brány chrámu na snídani. Rozhodujeme se koupit si jízdenky do Varanasí už tady, abychom měli jistotu, že bude místo. Tentokrát máme štěstí a nemusíme stát frontu. Před námi je jen jeden člověk. Lístek kupujeme na noční vlak z 13. 9. na 14. 9. Z Dilí. Vracíme se do objektu zlatého chrámu a jdeme se podívat dovnitř. Dovnitř můžeme jen s šátky na hlavách a bez bot. Procházíme okolo rybníčku, kde se Sikové normálně koupou i u vstupu do zlatého chrámu.
Všude je hrozně moc lidí, kteří si před vstupem kupují nějaké jídlo. Musíme vystát šílenou frontu, abychom se do chrámu vůbec dostali. Je šílené vedro, ale naštěstí tu mají větráky, tak se to dá vydržet.
Ochranka pouští do chrámu vždy jen určitý počet lidí, ti odevzdají nakoupené jídlo a cpou se k oltáři, kde tři týpci odzpívávají modlitby, všichni tam musí být první, asi je to pro ně moc důležité, ještě kleknout a pomodlit a mají splněno. Tlačenice je tu ukrutná, tak jdeme po chvilce ven. Ještě obcházíme chrám a jdeme do patra, kde sedí další lidičky a čtou modlitby. Nějaká paní nám vysvětluje, k čemu je to jídlo. Dává nám i ochutnat, je to podobné budhistické tsampě. Ještě při odchodu dostaneme malý kousek, ale na ten už chuť nemáme, tak jím krmíme rybičky v rybníčku.
Je vedro a velká žíža, tak jdeme zase na Coca Colu za 5 rupek (cca 2,50Kč). Celý den se jen tak poflakujeme po areálu chrámu a po městě.
Na oběd se stavujeme do „Indického mekáče“ a celkem si i pochutnáváme. Večer se jdeme podívat na osvětlený chrám, který je opravdu nádherný. Sedíme na kraji rybníčka, děláme fotky a posloucháme zpěvné modlitby, úžasná atmosféra nemá chybu.
Po chvilce popojdeme a zase sedneme jinde. Potkáváme nějaký Indy, se kterýma se chvilku bavíme. Jsou celkem fajn. Filip s nimi řeší akciový trh a je spokojený, týpci jsou mladí a vypadají, že tomu i rozumí.
Spát jdeme brzy, protože ráno nám jede vlak už o půl šesté. Ještě se ale stavujeme na večeři. Tato večeře je speciální, je v chrámu. Stravuje se tady spousta místních a my byli přizváni, protože jak jsme bloudili po chrámu narazili jsme na obří kuchyni, kde vařili dhal a placky a nechali nás očumovat a trochu přiložit i ruku k dílu.
Fasujeme talíř a hrneček, sedáme si na dlouhý koberec jako všichni ostatní a po chvíli dostáváme do talíře příděl dhalu a vodu na pití do hrnečku. Po jídle vše umýváme, jako ostatní a vracíme. Zážitek k nezaplacení.
12. 9. Pondělí
Na vlakáč jedeme brzy ráno autobusem od chrámu, který je zdarma, což je zajímavé v zemi, kde vás každý chce natáhnout a obrat o poslední rupii. Zjišťujeme, že vlak nejede v 5:30, ale až někdy za hodinu, indická klasika. Čekáme v čekárně pro první třídu, i když máme druhou. Je to ale jedno, i tady běhá krysa. K tomu ještě vypínají proud, což je dost nepříjemné, protože je vedro a tma a je tady ta krysa, no fuj. Konečně přijel vlak a dokonce i na nástupiště, které nám řekli. Ve vlaku jsou tři patra postelí, zabíráme si ty nahoře, i když jednu máme dole, když tak nás někdo vyhodí.
Nikdo to neudělal, místní jsou radši dole. V Dilí jsme odpoledne. Hledáme Main bazar a doporučený hotel od nějakých lidiček. Nakonec se stejně ubytováváme jinde, je nám to celkem jedno, chceme jen čisté postele a ty tady jsou, jinak je to nic moc. Ještě jdeme vybrat peníze a na večeři.
13. 9. Úterý
Do dvanácti se musíme vystěhovat. Bohužel zde moje poznámky v cestovatelském deníčku končí a zbytek bude stvořen ze vzpomínek, které nejsou už moc jasné, je totiž rok 2017 kdy cestu přepisuju a vydávám na svých stránkách. Ano, je to neuvěřitelných 12let, tak nevím, jak to vše dopadne. Každopádně silné zážitky zůstaly, a že jich ve Varanasí bylo spoustu. Časy příjezdů a odjezdů, ceny hotelů a rikš a jména lidí bohužel tento dlouhý časový úsek nepřežily.
Vlak máme koupený na večer, chceme ušetřit za nocleh. Batohy ukládáme do úschovny na Main bazaru a už na lehko jdeme do centra Dilí jen tak na procházku a nějaké nákupy. Je vedro, a protože jdeme zrovna okolo optik, do jedné vlezeme a já si vybírám brýle. Vychází i se sklem na 200Kč, to je super cena. Domlouvám se, že si je vyzvednu, až přijedeme z Varanasí.
Hrozně nás udivují místní ulice. Jedna je plná náhradních dílů pro auta, druhá látek, třetí nádobí, další optiky, a tak dále, vždy je víc obchodů na jednom místě.
Vlak odjíždí z New Delhi train station, už nevím, jestli včas ale nějak jsme odjeli. Máme místa nahoře a snad se i vyspíme. Cesta je úmorná, hrozně dlouhá, vlakem pořád prochází „nabízeči“ tu čaj, tu samosy, tu kari s rýží a pořád hulákají.
Filipovi se udělalo hrozně blbě, takže tráví spoustu času na vlakovém záchodku, což není radno mu závidět, je to jen díra na koleje a dvě šlapky, hygiena nic moc.
Ve Varanasí jsme kolem poledne a Filip je KO, musíme sehnat nějakýho doktora. Nechce se nám moc řešit rikša, tak bereme nějaké týpky, co nám slíbili pokoj za rozumnou cenu a odvoz rikšou k doktorovi a pak do hotelu.
Zastavujeme u nemocnice, kde nás za mírný poplatek posílají do dveří, kde je nějaký doktor, respektive doktoři. Jsou tři, sedí okolo stolu a kolem nich je nahrnuto spoustu místních lidí a jeden přes druhého něco říká, mazec. Náš rikšista taky něco řekne a dav se rozestoupí, doktoři si Filipa změří, nejdřív pohledem, pak tep či tlak na zápěstí, čistou angličtinou se ho poptají, co mu je a napíší nějaké léky. Seznam bere rikšista a můžeme do lékárny.
Ta je naproti nemocnici, rohový domek se spoustou léků. Rikšista předává seznam a lékárník nám odstříhává přesný počet léků, takhle se šetří, ne celou krabičku.
Sedáme do rikši a jedeme do hotelu. Borci nám nabídli levný nový hotel, ale pokoj nemá okna, jen větrák a koupelnu se záchodem, což byl náš požadavek. Filip už nemá sílu jet dál, tak to bereme. Cena je samozřejmě někde jinde, než jsme sjednali, ale fakt nemáme čas ani chuť se s nimi hádat. Dávám jim peníze a myslím si svoje. Filip lehá do postele a já jdu obhlédnout místo. Nahoře je restaurace, tak se jdu najíst a seznamuju se s místníma ubytovanýma. Nějaká holka mi půjčuje teploměr, tak jde Filipa změřit, po Paralenu má pořád 39, píšu mamce, aby mi poradila co s ním, tak nějaké rady posílá, ale nevím, jestli budou fungovat, v podstatě můžu jen dávat studené obklady, protože tady nic jiného nejde.
14. 9. Středa
Filip chce spát, tak se jdu se s nějakou holkou projít.
Zjišťujeme, že bydlíme kousek od malého burning ghatu, kde pálí nebožtíky. Hned se na nás lepí týpek a vysvětluje nám, jak to vše funguje a jak sem nesmí manželky aby neskočili do ohně za manželem a jak se syn nechá vyholit a kolik to stojí a že nejdražší je pálení co nejblíž Ganze a spoustu dalších informací nejen o způsobu pálení, dřevu, ale i o přerušení reinkarnace. Samozřejmě za to chce bakšiš. Něco mu dáváme a jdeme zpět do hotelu.
Filip je pořád KO, tak se s hoteliérem domlouváme, aby zavolal ještě jednou doktora. Večer přichází doktor a opět měří tlak či tep na zápěstí a ptá se co mu je. Vše mu vysvětluju, Filip není moc schopen. MUDr. Mu rozepisuje jiné léky a puntíkuje dávkování – jeden puntík jedna tableta, půl puntíku půl tablety a ještě rozděleno ráno poledne večer, škoda, že se tento rozpis neuchoval. Ještě říká místním, co mu mají uvařit rýži, banán a zázvor. Zázračný pokrm mu pomáhá a trochu zlepšuje jeho stav, je už tak vyčerpaný, že tělo energii opravdu moc potřebuje.
15. 9. Čtvrtek
Filipovi je o trochu líp, pořád ale spí a já zůstávám na hotelu s ním. Koupila jsem si v Lehu knížku, tak si štu a odpočívám. Odpoledne už nemá teplotu a trochu se mu vrátila i chuť k jídlu, pořád je ale na rýži banánu a zázvoru, sice nadává, že se to nedá už jíst, ale opravdu ho to postavilo na nohy.
16. 9. Pátek
Ráno před svítáním jdeme na lodičku, která nás proveze po Ganze nahoru a zpět.
Filip říká, že to zvládne, tak uvidíme. Veze nás takový hubený týpek, má nožičky jak já ručičky a ručičky jak děcko, ale pořád se kouká na svaly, když vesluje, je to prča.
Říká nám informace ke každému ghatu a když takhle vypráví, do toho najednou ukáže na druhou stranu se slovy „dead body“ a jako by nic, jeho výklad pokračuje dál. Kolem nás právě proplouvá mrtvola nafouklá jako balón, no Ganga, co chceme.
Po návratu zpět chce jít Filip domů si lehnout, ještě není úplně silný, ale už mu je celkem dobře.
Odpoledne se domlouvám s nějakými holkami z hotelu, že zajedeme do nějakého chrámu, bohužel už si nepamatuju, jak se jmenoval.
Filip chce zůstat na hotelu. Říkám mu, jak a kdy si má vzít jaký prášek, prý to zvládne.
Holky jedou ještě někam jinam, ale já se chci vrátit. Beru si teda cyklorikšu, ukazuju mu adresu a peníze, kolik mu dám a on kýve, že jo. Pak mě někam veze, vůbec nevím kam, zastavuje, ptá se nějakýho týpka, asi kam má jet a pak se otáčí a zase jede zpět, až nalézá ten hotel. Dávám mu peníze, které jsem mu ukazovala předem, moc se mu to nelíbí, ale víc mu nedám, taková byla domluva, to, že jel někam jinam, není moje věc.
Na pokoji nalézám Filipa, jak kouká do rozpisu léků a vypadá dost bezradně, pomáhám mu vyluštit dávkování a jdeme spolu nahoru do restaurace, má chuť na toast, tak to chce zkusit. Vypadá to, že už je v pořádku.
17. 9. Sobota
Ráno odjíždíme směr Dilí.
18. 9. Neděle a 19. 9. Pondělí
V Dilí nakupujeme dárky, knížky, brýle a věci pro radost. V pondělí večer se přesouváme na letiště.
MVI_5286
| NEW DELHI TRANSPORT VIDEO |
20. 9. Úterý
Odlétáme ve 2:00 v noci směr Moskva, tam máme hodinu a půl na přestup a v 9:30 jsme na Ruzyni.
Vyzvedává nás Filipův taťka a veze nás domů. Neuvěřitelné, jaký je tady klid, nikdo netroubí, nikdo po vás nic nechce.
Výlet to byl nádherný, ale už jsme i rádi doma, banality jako čistá postel nebo sprcha nám připadají k nezaplacení. Indie v nás zanechala zážitky na celý život, má své kouzlo, je nádherná, ale také hnusná a špinavá, takovou energii jakou jsme tady zažili, už jsme nikdy v žádné jiné zemi nezažili. Každopádně, oba jsme se do ní zamilovali a ještě jednou se sem vrátili.
PŘED A PO CESTĚ DO INDIE
