1. 9. Čtvrtek
Dneska začíná v Lehu festival. Kolem desáté se jdeme podívat na Main bazar na průvod. Každá vesnice nese transparent s názvem a pak jde pár zástupců v tradičních krojích, k tomu hrají a tancují. Moc se nám to líbí a fakt si to užíváme.
Po průvodu se přesouváme na polo ground, kde má být zahájení. Cestou se stavujeme v guest housu a tak přicházíme pozdě.
O nic ale nepřicházíme, nějak se nic moc neděje a k tomu je ještě vedro jako blázen, což je tedy příjemná změna od zimy, která nás trápila na treku, no ale všeho moc škodí. Je čas oběda, tak jdeme radši do tibetské na smažené momo a půjdeme se sem podívat až večer, kdy mají být nějaké místní tance. Tance jsou taky nic moc, a protože Catrine zítra odjíždí, jdeme se s ní radši rozloučit a popovídat si jak jinak, než u dobrého jídla v tibetské restauraci. Tentokrát si dáváme sizler, což je jídlo podávané na horkém talíři a je toho velká hromada, prostě mňamka.
2. 9. Pátek
Ráno jdeme do města, kupujeme si sladké pečivo v malé pekárničce, kterou jsme si oblíbili. Je to spíš takový stánek, ale mají tady výborné pečivo i čoko croasanty, na kterých si ulítávám já a čoko koule které miluje Filip. Odpoledne, když už není takové vedro, jdeme na Shanti stupu. Vede sem asi milion tyšic schodů, což nám dává dost pod nohy a bere dech. Výhled ale stojí za to, nádhera, Leh jako na dlani. Chvíli tady sedíme a užíváme si zase ten čas tady v Lehu.
3. 9. Sobota
Ráno o půl sedmé razíme do Choglamsaru na Dalajlámu. Má tady veřejné učení a my to chceme zažít. Snad celý Leh se přesunuje sem, pro místní to má obrovský význam. U Choglamsaru už se bus skoro neposunuje. Vystupujeme a jdeme s davem k areálu, který vypadá jako staďák na koncert a i těch lidí je tady, že by se kdejaká kapela nemusela stydět. Procházíme a hledáme nějaké místo, odkud by bylo trochu vidět. Někdo nás posílá do koutu pro cizince, kde to budou překládat do angličtiny. Jdeme tím směrem až úplný kousek od Dalajlamova místa, neuvěřitelný, zase mají turisti výhodu, není to fér. Učení začíná po deváté a také sluníčko začíná pěkně pálit a pálí a pálí. V deset to balíme, potřebujeme koupit lístky do Lehu a taky pořádně nerozumíme simultánnímu překladu, ale i tak to byl zážitek, který si budeme pamatovat až do konce života, vidět Dalajlámu tak blízko.
Poloprázdným autobusem se vracíme do Lehu, kupujeme jedny z posledních jízdenek a jdeme domů uvařit si oběd. Odpoledne má být lukostřelba, ale buď jsme to špatně pochopili, nebo ji zrušili, tak jdeme na pólo. Trošku nám unikají pravidla a góly, tak ani nevíme, kdo vyhrál. Jisté je, že to byli červení, hrají totiž červení proti červeným. Nikomu ani nevadilo tele, které se připojilo do hry. Celkem jsme se aj pobavili.
Poslední den jdeme s Tomem a Pájou na večeři do tibetské restaurace. Opět se přejídáme, to jídlo je tady úžasné. Loučíme se s paní domácí a jdeme spát. Ráno brzy vstáváme a odjíždíme autobusem do Manali.