22.8. Pondělí
Po snídani a dokonalém sbalení batohů vyrážíme opět na trek. Je to náš druhý tady v Ladakhu. První trval tři týdny a dost nás vyčerpal, proto jsme si dali v Lehu pauzu 11dnů, což se může zdát jako spousta času, ale my si to tam opravdu hrozně užili. Každopádně už se zase těšíme na trek a do hor. Jdou s námi Pája a Tomáš, které jsme potkali v Lehu.
Z Rumtse jdeme ještě kus po silnici směr Manali, kolem rozbořených domů až k odbočce, která je kousek za nimi. Přecházíme železný most přes řeku a dostáváme se na polní cestu, kterou dojdeme až do údolí, kde je potok, který překračujeme a už jsme v tom správném údolí, kam jsme se chtěli dostat. Cesta vede kolem potoka, což je velmi příjemné. Potok nám dělá příjemnou kulisu i u relaxace u oběda. Měli jsme strach, abychom se neztratili, protože na tento trek nemáme tak krésné a jasné mapy, jako jsme měli na ten první, cesta je ale celkem zřetelná, zatím vede kolem údolím, vlevo kolem řeky. Spíme pod sedlem za Kyamarem před Kumur La. Pája s Tomem jdou pro vodu přes kopec, my jsme u stanu a vaříme si nudle.
23.8. úterý
Budíček je na půl sedmou, než posnídáme a vše pobalíme je osm. Čeká nás cesta do sedla Kumur La (4770m n. m.). Stoupání je vcelku příjemné, žádný krpál jen příjemná mírná cestička. V jedenáct už jsme v sedle, dáváme si vrcholové Kit Kat, řešíme cestu a pozorujeme sviště. Cesta je vyšlapaná, tak snad je to ta správná, jiná nám moc nepřijde, že by to mohla být. Najednou se ale nějak divně stáčí, tak zase taháme mapu a koukáme dalekohledem na druhý kopec, jestli tam někde cesta pokračuje. Jen co se rozcházíme, potkáváme dva Němce, kteří nás ujišťují, že jdeme dobře a ukazují nám kudy dál. Dole u říčky si dáváme oběd a pozorujeme ponymeny, jak rozdělávají tábořiště. Po chvilce přichází další na jiný plácek a zase stejný proces. S nimi přichází i čtyři cizinci, asi Angličani s průvodcem. Ten se nás ptá, kam jdeme a posílá nás vedle do údolí, že je to tam lehčí. Věříme mu a jdeme tam. Bohužel ale nevidíme cestu, tak lezeme do prudký stráně, kde se totálně ztrácíme. Po chvíli vidíme dva místňáky co lezou do druhý stráně a prý na děcka volali Shibuk, no tam máme jít, ale nezdá se nám to, protože tam tím směrem je Thansang La (5090m n. m.) kterému jsme se chtěli vyhnout. No, někam ta cesta vede, když po ní šli i místní, tak se tam dál hrabeme taky. Samozřejmě nás nás navádí zpět na tu prošlapanou cestu, kterou jsme jít nechtěli, no nedá se nic dělat, teď už po ni půjdeme. Děcka dohání jeden ponymen a říká jim, že tam jak jsme šli cesta není a že tohle je cesta na Mandalehan La (4805m n. m.) kam jít chceme, jsme z toho jelen. Rada číslo 1 zní: Nevěřte vše místním průvodcům, rada číslo 2 zní: nevěřit místním mapám, rada číslo 3 zní: věřte vyšlapaným cestám. A jak říká Filajz „stejně všechny cesty vedou do Říma“ tak snad někam dojdem. Až ve čtyři se dostáváme do kýženého sedla, odkud pokračujeme celkem příjemnou cestou do malého sedýlka a pak dolů do údolí, kde budeme spát. Chceme si uvařit bramborový noky, ale nějak blbne vařič a tak nám těsto zřídlo a není ho čím zahustit, takže je z toho taková noková kejda, po slití vody to vypadá dost divně. Přidáváme k tomu salám na cibulce a překvapivě se to dá i jíst. Celou noc mám ale z toho v žaludku jeden velký nok, který se snažím pastilkou Renne rozehnat, což nějak nefunguje. Filipovi se špatně spí, tak si bere Neurol, pak já si beru Brufen na hlavu a on se přidává, no to je noc, snad bude ráno líp.
24. 8. středa
Vstáváme po šesté, ale ze stanu vylézáme až s východem a prohřátím sluníčka, venku je totiž dost velká zima. Heslem dne je držet se za každou cenu vyšlapané cesty a nedívat se napravo ani nalevo. Je pravda, že nás dost ten směr mate, ale držíme se hesla dne, tak tam jdeme. První sedlo a jezero nikde, jen mega velká planina. Máme směr, ale ne cestu, takže jsme opět v háji a modlíme se ke všemu, co nás napadá, aby byl správný. Konečně vidíme jezero Tso Kar, takže hurááááá. Čekáme na děcka a dáváme si společně oběd. Dochází nás i skupina jiných turistů než jsme viděli dříve. Scházíme do údolí a k jezeru. Jdeme hrozně otevřeným údolím, které nám tak trochu připadá jako poušť, sucho, všude samá ještěrka. Taky vidíme stádo koní, co vypadají jako koně Převalského, myslíme, že jsou to ty místní koně, jak jim říkáme mezi sebou „zadky“ v angličtině se jmenují tibetian wild ass. Trochu jsme to podcenili s vodou, proto nám to tady asi připomíná i tu poušť. Musíme dojít až k Thukje, kde má být gompa a snad i voda. Cestou potkáváme nějakou bažinu, a protože jsme fakt hrozně žízniví a vodu nemáme, tak nabíráme dva litry, jen pro sichr. Za zatáčkou už vidíme vesničku a gompu, hodně malou. Filip se jde zeptat nějakého děduli na vodu a vrací se s dobrou zprávou. Dokonce je tu i tea tent, tak jdeme nejdřív na čaj. Před stanem stojí tři kola a z vybavení poznáváme, že jde o Čechy. Sedí uvnitř a pijí čaj, tak se k nim přidáváme. Bohužel tady ale nevaří, tak musíme ven, rozděláváme vařič a kuchtíme sami.
25. 8. Čtvrtek
Ráno máme trochu pomalejší, takže start je až v devět. Začátek dnešního dne je po silnici, což není moc příjemné, ale co se dá dělat. Musíme se trefit mezi Tso Kar a malé jezero hned vedle. Bereme to zkratkou a po chvilce nacházíme cestu od koní, což je pozitivní. Jdeme po ní až k brodu. Moc se nám nechce sundávat boty a brodit se, ale asi to jinak nepůjde. Filip to zkouší, ale neúspěšně, tak se zouváme a jdeme na to, sandále jsou plné bahna, takže z toho moc veselí nejsme. Tom nakonec našel místo, kde se to přejít dalo. Směr máme, tak jdeme. Dokonce zase nacházíme cestu, která vede do údolí, kam potřebujeme. Nacházíme tady vodu, což je prima, ale ještě kousek chceme popojít a spát někde dál v údolí. Procházíme nomádskou vesnicí, kde nikdo není jen bordel a bordel. Hledáme plácky u vody a za mírného sněžení rozděláváme stany a vaříme večeři, která se v našem případě opět odehrává v podání čínských nudlí. Po večeři sedíme ve stanu, já píšu deník a Filip mě pořád prudí s něčím a ruší mi myšlenky a ještě chce, abych to napsala, tak tady to je. Noc je hodně studená. Počasí se od našeho prvního treku výrazně změnilo, v i mrzne, takže jsme nakonec rádi, že s sebou táhneme bundy, které jsme si v Lehu koupili.
26. 8. Pátek
Vstáváme až kolem půl osmé, vaříme snídani a vše probíhá tak nějak v klídku. Jdeme se umýt do potoka, což je dost odvážný kousek, protože je břeh potoka zamrzlý a voda teplá taky moc není. Pomalinku balíme a vyrážíme až po desáté. Děcka chtějí jít do sedla, tak volíme variantu kolem řeky. Jde se nám moc dobře, párkrát se brodí řeka, ale jsou tam kameny, tak to jde. Za tři hodiny se dostáváme za sedlo, které bychom určitě přešli za 45minut, ale Tom má nějakou krizi, tak se jde pomalu. Proto se tedy nedostaneme za další sedlo, kam jsme chtěli a kempujeme proto už ve čtyři odpoledne u říčky. Odpočíváme a relaxujeme, takže nám to až tak nevadí.
27. 8. Sobota
Ráno je neuvěřitelná kosa, tak čekáme na sluníčko, aby nás rozehřálo. Na řece je led, takže určitě dost mrzlo. Snídáme sušenky a čaj a jsme jak dva nevyspalí brůčové. Do sedla se jde pekelně špatně, celé tři hodiny. V sedle odpočíváme a děláme vrcholové foto. Na oběd scházíme do údolí k řece. Cesta dál vede do dalšího sedla, tam my ale nechceme, takže pokračujeme kolem řeky až k nějakému plácku na stany, kde kempujeme a připravujeme se opět na velmi chladnou noc.
28.8. Neděle
Noc nepřekvapila, opět byla zima jak sv..a. Naštěstí ráno vždy svítí sluníčko, které nás brzy rozehřeje, jinak si to ani nedokážeme představit, že bychom mohli fungovat. Balíme a jdeme nekonečnou cestou k silnici, nahoru a dolu přes kameny. Obědváme u říčky a pak zase nekonečná cesta k silnici. Ještě poslední brodění řeky a už jsme tam, hurá. Chceme něco stopnout, ale nic nezastavuje, dva busy – nic, tři džípy – nic, už jsme celkem zoufalí, že budeme muset rozdělat stany u silnice a dojít to další den, když najednou jede náklaďák, který nás bere na korbu, no hurá. Jsme šťastný jak blechy, protože jsme ušetřili velký kus cesty. Cestou zastavujeme u check pointu, kde si berou naše povolení ke vstupu do oblasti u Tso Moriri. Ještě kousek a jsme ve vesnici. Řidiči platíme cigaretami, je spokojený peníze nechtěl, tak aspoň něco. Špekulujeme co dál. Ptáme se taxikářů, jestli by nás nezavezli na silnici Manali – Leh, ale všichni jsou zamluvení, takže smůla. Zjišťujeme jak je to s autobusem, tan má přijet v úterý a ve středu jede do Lehu, tak budeme čekat. Rozděláváme stan na camping groundu u řeky a jdeme na večeři do tea tentu. Jsou tam jen místní, tak se s nimi snažíme bavit, ale jde to jen ztuha, oni neumí jinak než Ladakhski a my tímto jazykem nevládneme, takže ruce, nohy a pár anglických slůvek a nějak to jde. Večeře je výborná, rýže a dhal, přesně co jsme potřebovali, už žádný nudle. Do stanu jdeme za tmy při čelovkách, oblékáme všechno možný, jen aby nebyla zima, už nechceme mrznout.
29. 8. Pondělí
Budíme se kolem osmé, ale ještě se válíme ve stanu a přemýšlíme co dál. Do Lehu se nám nechce, ale nedá se nic dělat, jinam se odtud nedostaneme. Vymýšlíme, že si tam půjčíme kola a pojedeme na výlet do Likir gompy a Alchi gompy, jen aby byly ty kola. Filip je naštvanej, že nedojdeme až do Spiti, ale v tomhle počasí, kdy v noci mrzne, už se nám tam nikomu nechce. Tak musíme vymyslet nějakou akci v Lehu. Po snídani se válíme u stanu na sluníčku. Po obědě jdeme jen na malou procházku na brdek nad jezero odkud je krásný výhled. Na večeři jdeme zase do stejného tea tentu jako včera zase na stejné jídlo.
30. 8. Úterý
Na snídani jdeme do tea tentu a pak se přejídáme čokoládou, kterou jsme si tam koupili. Není mi z toho nějak nejlíp, takže celý den trávím poleháváním u stanu. Děcka jdou na procházku kolem jezera, už nás to tady trochu štve, ale nedá se nic dělat, musíme počkat na autobus. Večer balíme stan a přesouváme se na noc do tea tentu abychom ráno v té zimě nemuseli balit stan. V noci hrozně štěkají místní psi, takže se moc dobře nespí, ale aspoň není zima.
31. 8. Středa
Brzy ráno jede autobus do Lehu, hurá. Nastává ale rvačka s místními o místa k sezení. Je to sranda, místní se rvou hlava nehlava, sedadlo nesedadlo. Jedna babča dokonce zasedá místo, kde už sedí Francouzka, je prča to pozorovat, my naštěstí místo zabrali brzy, tak snad nás nikdo nevystrnadí. Babky ještě hudrají, že musí sedět u okýnka, že cestou blijí, no to bude výlet. Na střeše je taky chaos až musí přijít konduktor a nějak to po indicku zorganizovat. Na sedačce s námi sedí ještě nomádka se strašně špinavým dítkem, je mu tak rok a místo plínky má díru v gatích, sedí mámě na klíně na šátku, tak snad se nepokadí. Je to neuvěřitelné, ale všichni se sem narvali, teda ti co chtěli jet, do autobusu se vždycky nervou i ti, co je doprovází a pak když se má odjíždět začnou rychle vystupovat, takže je to opět dobrý zmatek. Kolem páté jsme v Lehu, jdeme se ubytovat do Namgyalu k bábušce, dole je ale plno, tak musíme do „luxusu“ nahoru, nevadí, hlavně že je aspoň někde místo. Potkáváme zase Catrine, tak jdeme na společnou večeři. Chceme do Tibetské na momo, ale je obsazeno a čekat se nám nechce, tak končíme v Lamayuru, Filip je nadšen, tady to miluje.
