11. 8. Čtvrtek
Ráno si u paní domácí dáváme vaječnou omeletu a chapati. Po vydatné pozdní snídani jdeme do města na nákup a později na oběd. Chceme vyzkoušet restauraci Otsal, kterou nám doporučila Barbara, Švýcarka kterou jsme potkali na treku v nanerii. Filip si dává super dobrý luxusní špenátový lasagně, já klasiku řízek a hranolky. Jsme jak v sedmém nebi, po třech týdnech na treku je tohle jídlo jak ze snu.
Po obědě jdeme koupit oblečení, to je tady celkem levné a my potřebujeme dát oblečení na trek pořádně vyprat.
Na večeři jdeme do stejné restaurace, kde jsme si vyhlídli pizzu. Je dobrá, ale trochu malá. Po večeři jsme utahaní, tak se vracíme na pokoj a jdeme brzy spát. Tři týdny na treku jsou ještě cítit.
12. 8. Pátek
Na dvanáctou jsme domluvený s Niky, Němkou co s námi jela autobusem do Lehu, že půjdeme do Otsalu na oběd. Dáváme si zelenino-houbové lasagně, těstoviny a špagety. Sedíme a povídáme si po obědě ještě asi hodinu. Cestou zpět na pokoj si kupujeme ovoce a chleba. Večer se nám ani nechce pro prádlo, tak jen sedíme na terásce a relaxujeme.
13. 8. Sobota
Ráno jen vyzvedáváme prádlo a kupujeme jídlo a jinak nic neděláme a relaxujeme doma.
14. 8. Neděle
Dneska jsme si naplánovali výlet do Shey (20,-INR/jeden) kam jsme se nedostali před trekem. Je tady palác Ladakhských králů. Protože je naše tempo mizerné a ranní vstávání na bodě mrazu, dostáváme se sem až kolem poledne a to už slunko šíleně peče, takže je vedro jako kráva. Filipovi není moc dobře, tak si musí chvilku sednout do stínu a odpočinout si. Já jdu ještě po zřícenině na čumendo. Nakonec se jdeme ještě podívat na holy fish do rybníčku a pak se vracíme zpět do Lehu.
Shey – Starý letní palác králů Ladakhu byl postaven před více než 555 lety Lhachen Palgyigonem, králem Ladakhu. Palác má největší zlatou sochu Buddhy v Ladaku.
Cestou domů se stavujeme do Ibex hotelu koupit láhev rumu (140,-), večer chceme posedět s Alešem a Petrou, který jsme potkali na treku a teď bydlí u stejné paní domácí.
15. 8. Pondělí
Vstáváme v sedm a všichni jedeme do Sakti na festival. Péťu ale cestou bere močák, tak v Tikse vystupují a vrací se zpět domů. Cesta trvá zhruba dvě hodiny, bus vyhrává jako vždy ladakhské písně na plné pecky. Na místě je spousta turistů, stánků, džípů, prostě mega atrakce. Jdeme do Thaktho gompy, kde se má vše odehrávat. Slavnost začíná až v jedenáct, takže máme ještě čas se najíst. Cestou potkáváme Catrine, Kanaďanku která bydlí v Lehu stejně jako my. Chvilku s ní kecáme a pak jdeme dovnitř, kde už festival začal. Na plácku tančí budhistické masky do rytmu hudby. Vedro je šílený, takže po chvíli musím do stínu, jinak bych se asi roztekla. Nic nevidím, ale aspoň slyším hudbu, což je taky příjemný, sedět a poslouchat. Zpět do Lehu jedeme ve dvě, kupujeme jídlo a hurá domů, z toho vedra jsme dost zničený.
16. 8. Úterý
Filipovi je blbě, asi včera z vedra. Jdu koupit snídani a válime se na guest housu. Péťa s Alešem nám odjeli, ale přijeli další Češi Tomáš s Pavlou a Ivan s Radkou. Sedíme na terásce a probíráme další plány. Katrin odchází na večeři s nějakým Izraelcem, tak se ještě domlouváme na další den, kdy má přijet Dalajláma a chceme ho jet vítat, jako skoro celý Leh.
17. 8. Středa
Vstáváme v půl šesté, na šestou jsme domluveni všichni z guest house, že jdeme k silnici do Choglamsaru vyhlížet Dalajlámu. Paní domácí s námi nakonec nejde, tak naše výprava čítá Catrine, Miki a šest čechů. U pumpy už je narváno, tak jdeme směr Choglamsar a jakmile nacházíme místečko, tak sedáme a čekáme. Za chvilku jede průvod aut, Dalajlamu vidíme asi jen vteřinu, ale i tento vteřinový zážitek stál za to, úsměv na tváři Dalajlámy, jako na všech obrazech co tady kde mají, vypovídá o jeho kouzlu a charizma. Nasedáme do autobusu a přemísťujeme se do Choglamsaru. Tady se stavujeme na snídani a pak chceme jít na ceremoniál, od místních se dozvídáme, že žádný není a ještě se přesně neví, co vše bude Dalajláma dělat, dneska má prý odpočívat a meditovat. Vracíme se tedy do Lehu, kupujeme benzín do vařiče a pak se rozdělujeme. Já jdu do města koupit pečivo a čokokoule, které Filip miluje a on jde domů odpočívat, ještě není úplně OK.
V guest housu jsou noví lidičky, zase Češi, jak jinak. Míša a Martin. Kecáme s nimi o treku, který právě skončili. Šli z Tso Moriri do Spiti a moc se jim to líbilo. Taháme z nich informace a pomalu se ladíme na stejnou myšlenku, jít ten trek obráceně. Ještě to ale musíme promyslet. Domlouváme se na večeři, chceme do restaurace Lamayuru, která nám byla doporučena, ale mají plno, tak se jen přesouváme naproti. Dáváme si různý omáčtičky v mističkách, zkoušíme všichni všechno a je to moc fajn večer. Sedíme a kecáme o různých věcech.
18. 8. Čtvrtek
Ráno jdu s Míšou na lassi a po obchodech, skvěle si pokecáváme, doma jsme až kolem jedenáctý. Filip nám říká, ž je Martinovi blbě, tak posunují odjezd na další den. Sedíme na zahradě a kecáme, probíráme trek, a jestli něco potřebujeme a tak. Odpoledne jdeme do kina. Je to sranda, místní nevěří vlastním očím, co tam děláme, film je totiž v ladakhštině, které vůbec nikdo z nás nerozumí, teda až na slovíčko „džulej“ což je dobrý den, nashledanou, ale i děkuji a prosím. Vedle nás sedí pán, který nám tak trochu vysvětluje, o co ve filmu jde. Naštěstí to není nijak těžký film, takže aniž bychom rozuměli, celkem se orientujeme, oč zde běží. Prostě love story s reinkarnací. Večer jdeme do Lamayuru restaurant na véču, zase si dáváme různé mističky s indickými omáčkami a moc si pochutnáváme, ještě víc než včera.
19. 8. Pátek
Dopoledne máme v plánu zajít na internet, ale nejde proud, tak se tím vše mění. Musíme zařídit permit, který potřebujeme, abychom mohli k jezeru Tso Moriri, kde budeme končit trek. Pája s Tomem zjistili, že to jde až po desátý, tak musíme počkat. V kanceláři nám ale říkají, že to jde jen přes agenturu. Vracíme se zpět domů a sháníme Namgyala, syna paní domácí, který má agenturu, aby nám pomohl s vyřizováním. Ten ale zařizuje vrtulník, tak nemá teď čas, takže se domlouváme až na večer. Ve městě ještě potkáváme Míšu a Martina, kteří odjíždí, tak se loučíme. Na oběd jdeme zase do Lamayuru, jak jinak, Filip když si něco oblíbí, tak se tam chodí pořád dokola, konzerva. Ještě jdeme kopírovat a kupovat bundy. Líbí se nám tady pletené bundy, které si chceme koupit, Filip ale nemůže pořád vybrat, tak chodíme z obchodu do obchodu a zase zpět až nakonec kupujeme (1250,- INR za jednu) a potáhneme je celý trek. Tak nás to zmohlo, že se musíme jít najíst. Jdeme pro změnu do Otsalu na lasagně a kuřecí s bramborovou kaší. V devět máme sraz s Namgyalem, dáváme mu každý 100INR na permit a on nám ho zařídí.
20. 8. Sobota
Catrine má narozeniny. Máme zařizování kvůli plánovanému treku. Potřebujeme peníze a musíme na internet. Máme problémy s výběrem peněz, tak volám domů mamce a zjišťuju, co se děje. Šek z austrálie přišel, ale peníze ještě na účtu nejsou, snad to mamča zařídí a ještě stihneme vybrat. Měníme tedy 100liber (kurz £1 = 76,85INR). Odpoledne ještě zjišťujeme, jak se dostaneme do Rumtse, nebo někam v okolí. Ještě kupujeme benzín do vařiče (1l = 44,-INR). Cestou domů kupujeme Catrine dárek k narozeninám, kazetu Del-wa soundtrack k filmu, na kterém jsme byli v kině. Na místním plácku na polo trénují místňáci na koních, tak chvilku sedíme a fotíme.
Doma zjišťujeme, že nemáme čoko donut , do kterého jsme chtěli dát svíčku. Filip běží do města a já peru. Dáváme Catherine dárek a má úspěch. Zrovna si ho chtěla koupit, má fakt radost, asi to nečekala. Na véču jdeme zase do Lamayuru. Namgyal nám dává permit a večer ještě sedíme na terase a popíjíme rum a slivovici.
21. 8. Neděle
Ráno už se s Catrine nepotkáváme, odjela do vesničky Dha pít čaj. Tahle holka je prostě hrozně fajn. Potkali jsme se v našem guest housu a spoustu času jsme strávili spolu. Byli jsme v kině, chodili jsme na jídlo a moc dobře jsme si popovídali. Tahle Kanaďanka cestuje sama po Indii, umí hindsky a chce jet na nějaký ostrov zkoumat místní a psát o nich diplomku. Už byla ve Varanásí pomáhat v nemocnici a zdokonalovat se v hindštině, teď si zajela do Lehu a pak jede dál.
Dneska jdeme naposledy před trekem na jídlo a pozor změna, jdeme do Tibetské restaurace na momo knedlíčky. To nám doporučila jedna Belgičanka, tak uvidíme. Čekáme před restaurací na stůl, z čehož jsme trochu naštvaný, jídlo je ale úžasný, tak to stálo za to čekání. Vaří tady Tibeťani, kteří sem utekli před Číňanem. Ještě se stavujeme na internetu napsat domů další plány, aby neměli obavy, že nepíšeme. V guest housu se loučíme s naší „mamou“ super paní domácí a na třetí jdeme na autobusák na bus, který má jet o půl čtvrté. Filip ještě kupuje poslední meruňky na cestu a pak už hurá směr Rumtse.
Nějak to na mě všechno padá a vůbec se mi nikam nechce, hrozně jsem si to tady oblíbila a je mi líto, že už se sem nikdy nedostanu. Naposledy Tikse, Shey, jídlo na křižovatce v Upshi. V Rumtse jsme v sedm. Ubytováváme se u políčka za vsí, jíme bagetu se sýrem a už jsme nažhaveni na další trek.
Pár slov závěrem:
Po letech člověk zjistí, jak mu chybí fotky, které by teď měl rád, ale tenkrát ho ani nenapadlo si je vyfotit. Nemáme moc fotek lidí, které jsme v Lehu potkali, restaurací do kterých jsme chodili a jídla, které jsme jedli. Chybami se člověk učí, tak snad příště si vše nafotíme.