20. 7. Středa

Budíček je v sedm, balíme naše obří batohy, které jsme poctivě napakovali už v Čechách, snídáme a o půl deváté jsme již na značkách. Nejdřív sháníme vodu, pak koryto řeky, kde má začít, dle průvodce, trek. Bloudíme políčkama, směr máme dobrý, jen ještě najít tu cestu. U stúp jsme si naprosto jistí, že tady to začíná, náš třítýdenní trek. Ještě startovní foto a hurá vpřed.

PRŮVODCE – všechny důležité informace o nejen trekování v Ladaku je jsou skvěle popsány v průvodci Treking in Ladakh od Charlie Lorama. Já jsem tohoto průvodce čirou náhodou koupila v Sydney v knihkupectví a při nákupu jsem vůbec netušila jak úžasný tento průvodce je (byl). Všechny kreslené mapy v tomto blogu jsou čerpány z tohoto průvodce.

Po nádherně vyšlapané cestičce se dostáváme do prvního sedla Prinkiti La (3 700m n. m.). Výstup je náročný, dva kroky a nemůžeme popadnout dech, ta aklimatizace asi ještě nestačila. Batohy jsou prokletě těžké.  Cestou potkáváme „ponymeny“ a pár lidí co to šli devět dnů opačným směrem z Padumu. Prý je cesta krásně vyšlapaná a nebudeme mít problém s orientací, no uvidíme, oni šli s místňáky, my podle průvodce. Scházíme do první vesnice Shilla. Na začátku si u mostku mácháme nožky v potoku, páč je vedro jako kráva. Ve vesničce si dáváme oběd, místní polévku s nakrájenou čapaty plackou a zeleninou (body: Filip 6, Matys 6, já 5). Chvilku ještě odpočíváme a pak se po celkem nudný silnici (v sandálech) přesouváme do vesnice Phanjila, kde na začátku v kempu spíme. Večer vaříme naše domácí mňamky a večer se jdeme do druhého kempu ke studni vykoupat.

21. 7. Čtvrtek

Vstáváme kolem osmé, snídáme a vyrážíme na druhý den treku.

Cestou potkáváme pár místních dělníků, co opravují sesunutou silnici. Jeden má něco píchnuté v noze, tak ho Filip ošetřuje jodisolem a práškovým framykoinem. Chvíli čekáme, co se bude dít, až přichází další týpeka říká, ať jdeme dál.

Opět smaží slunce, tak se jde dost těžko. Matys nám utíká, tak se s Filipem zastavujeme u řeky, namočit vše co se dá a chvilku odpočíváme. Po chvíli potkáváme i Matyse, jak na nás čeká. Dáváme si oběd a ještě jednu pauzičku. Odpoledne opět smaží slunko a Matys nám opět uniká, tentokrát i s pitnou vodou. Zažíváme pouštní muka, nebýt zídky u řeky, tak se z ní snad i napijeme (voda je šedá a kalná). Nevím, jaktože jsme tak blbí a nemáme taky vodu. Matys čeká až v Hanupatě, tady doplňujeme tekutiny, fotíme se s místňáky a za vesnicí u řeky spíme. Filipovi je blbě, soudíme, že má asi úžeh. Vaříme, a jdeme brzy spát.

22. 7. Pátek

Ráno je Filipovi pořád blbě. Vaříme snídani a pomalu vyrážíme na trek. Je pod mrakem, tak jsme všichni moc rádi, že nás nečeká další den smažení se na slunku. Máme v plánu pohodový den, což asi nejvíc ocení Filip, ten se pořád zastavuje a trochu se i motá, snad ho to přejde. V poledne se zastavujeme na oběd z batohu, když najednou začíná pršet, není to velký slejvák, jen malý deštík, ale slyšíme i hřmění, tak se mažeme schovat k nedalekému mostu. Než tam dojdeme, počasí se umoudřuje, takže ani nepotřebujeme se schovat a taky zjišťujeme, že by to ani nešlo. Jdeme dál, čeká nás výstup do dalšího sedla na Sirsir La (4 800m n.m.), je to dost náročný výstup a pěkně nás vyšťavuje. První vrcholek vypadá jako sedlo, ale bohužel to není a musíme ještě vzhůru a to je další hodina. Nevím jak jít, když zastavím, vyvede mě to z tempa a rozejít se je náročné, když nezastavím, nemůžu to udýchat, těžké dilema a vrchol nikde. Po takovém výstupu není ani pořádná odměna, v sedle strašně fičí, tak se jen rychle fotíme a jdeme dolů. Sestup je snad ještě horší než výstup. Máme toho dost, Filip je úplně KO, nebylo mu dobře a ještě takhle náročný den, o kterém jsme si mysleli, že bude pohodový. Do Potoksuru se dostáváme až v šest, rychle vaříme a jdeme spát, abychom načerpali síly na další den.

KEMPY – v průvodci od Charlie Lorama jsou značeny a my se dle tohoto průvodce řídili. Většinou je to plácek, kde se dá rozdělat pár stanů, né vždy u zdroje vody, někdy u vesnice, takže ráno, nebo už večer přichází místní pro peníze za kemp. Vždycky jsme rádi přispěli, přišlo nám to jako dobrá podpora místních obyvatel.

23. 7. Sobota

Včera byl náročný den, tak dneska ráno nic nehrotíme. Vstáváme až v 8.30 a z kempu se hrabeme jako poslední. Filipovi už je dobře, tak nálada stoupla, spánek je všemocný. Ještě ve vesnici sháníme placky čapáty, teda kluci, já čekám u cesty pod vesnicí. Přichází nějací místňáci, babi a děda a chtějí po mě propisku, tu jim nedám, ale mám pastelky, tak dostávají pastelky.

Asi po půl hodině chůze za vesnicí potkáváme „ponymena“ se třemi osli. Nabízí nám vzití batohů za 150 rupií všem. Nakládáme batohy na oslíky a máme volný den, naše záda si libují, nohy jsou lehoučké, prostě paráda. Už ve čtyři jsme v kempu, do kterého jsme chtěli dojít. Přebrodíme řeku a jsme tam. Stavíme stany a jdeme se vykoupat, voda je dóóóóst studená, ale to nám ani nevadí, toho prachu tu je dost, tak se ho rádi zbavíme. Pereme i nějaké prádlo a odpočíváme. Vaříme, bavíme se s nějakým Francouzem a je pohodička.

 

„PONYMENI“ – spousta místních mužů si přes léto přivydělává prací „ponymenů“. Ti vlastní oslíky, nebo malé poníky, na které naloží obrovský náklad hlavně západním turistům, kteří pak jdou jen s malým batůžkem z místa A do místa B se sváčou a vodou, všechny ostatní osobní věci jsou jim neseny poníky. K tomu se přepravuje celá polní kuchyně a jídlo, takové výpravy mají většinou stravu all inclusive.

24. 7. Neděle

Protože jsme odpočinutí, vstáváme už v šest, batohy opět na záda a jdeme. Filip má pro změnu zažívací potíže, takže každou chvilku zastavujeme a čekáme, jestli jo, nebo ne. Po čase se to urovnává a tempo se zvyšuje. Do Sengi La je šílenej krpál, ale ty výhledy stojí za tu námahu. Naopak do Kiupa La (4 430mn.m.) je celkem příjemná cestička. Ze sedla začíná prudké klesání až do vesnice Gongma, kde u řeky rozděláváme stany a kempujeme. Přichází týpek s nabídkou Guest Housu a placek. Chceme jen placky čapaty (2 INR/ks). Filip jde s týpkem do vesnice, ale vrací se zpět, že ho tam babky nepustily. Čekáme, kdy ten týpek dorazí s plackami, už se strachujeme, že si vzal 20rupek a nic nepřinese. Vaříme česnečku a náhle se borec vynořuje i s plackami, lidé jsou zde opravdu milí a poctiví. Večeři máme i s kulturní vložkou, týpek vytáhne trumpetku a hraje. Říká něco o Lamovi, ale nějak mu nerozumíme a vůbec nechápeme, co chce, necháváme to plavat, jen kýveme. Večer máme lekci dějepisu od Matyse, takže pohádka na dobrou noc proběhla a můžeme jít spát.

25. 7. Pondělí

Budíček je kolem sedmé. Přichází prcek pro peníze za kemp (70INR), platíme, balíme a jdeme směr Margun La (4 370m n. m.) odkud je krásný výhled na Lingshed.

Cestou potkáváme Australana a Angličanku, co nám říkají o slavnosti v Linshedu. Kolem poledne jsme ve vesničce, kde oslavy vrcholí. Matys zjistil, že má přijet nejvyšší Láma Zanskaru. Už víme, co nám ten trumpetista včera chtěl říci. V místním „hotelu“ si objednáváme oběd. Moc toho na výběr není, vidíme tuňáka v plechovce, tak prosíme „šéfkuchaře“ aby nám uvařil rýži a tuňáka s cibulkou, doufáme, že to pochopil, domluva je někdy složitá. Tenhle týpek je celkem v pohodě, nechává nám tady batohy.

Venku je „velkosmažka“, tak radši sedíme ve stínu. Láma má přijet v jednu hodinu, ale jelikož je už půl druhé a on jde pěšky z vedlejší vesnice, silnice sem samozřejmě nevede, tak mu to asi trvá dlouho.

Najednou se začínají houfovat děti a vystupují na kopec. Pořád se nic neděje, jen náš obídek je hotov a to přímo výborně (body: Matys 6, Filip 7, já 8). Konečně se objevuje Láma na kopci a atmosféra „houstne.“ Děti na kopci zpívají, malí mniši čekají s šátky na rukou na uvítání a na všech je vidět, jak se těší a jsou nadšení z návštěvy Lámy. Matys běhá po kopci, Filip a já ještě dojídáme a pak jdeme taky fotit a účastnit se veselí, je to obrovský zážitek.

Po uvítání se všichni vesničani scházejí v „Teaching Palace“, kde pijí čaj. Čekáme, co se bude dít, až na hraní na bubínky a trumpety a taneček chlapů se nic neděje.

Jdeme rozdělat stany na heliport. Lidičky se rozchází a nic se už neděje. Přichází týpek pro peníze za stany, tak se ho ptáme, co bude zítra. Prý má být Láma v „Teaching Place“.

Matys jde do gompy, my vaříme, píšeme deník a posloucháme krásné zvuky dlouhých trubek ozývajících se z gompy. Jdeme spát brzy, protože ráno chceme jít na puju.

26. 7. Úterý

Na půl osmou jdeme na puju do kláštera. Je jiná, než jsme zažili v Lamayuru. Mniši modlitby odříkávají zpaměti, popíjí čaj a jedí kuličky, což je čaj s moukou smíchanou v hrníčku a uválenou v ruce. Dostáváme taky čaj, je slaný s jačím máslem. Matysovi nechutná, ale my si celkem pochutnáváme. Malý mnich chodí a pořád čaj dolévá. Za hodinu a půl puja končí, platíme vstupné do kláštera a jdeme se podívat do zdejší kuchyně. Ta je černá jak bota, jako bychom se ocitli ve středověku.

Balíme stany a ještě se stavujeme v „Teaching Palace“ kam dorazil Láma. Bohužel se ale nic moc neděje, nějací místní řečníci si mění pultík a něco říkají, jelikož Ladakhštině nerozumíme, rozhodujeme se jít dál.

Balíme saky paky a přesouváme se pod další sedlo Henuma La.

27. 7. Středa

Dneska nás čeká náročný výstup do sedla Henuma La (4 700m n. m.), proto vstáváme v sedm, snídáme, balíme a v 8.30 zahajujeme výstup.

Tři hodiny se ploužíme do šíleného kopce, který je opět nekonečný.

Na vrcholu se potkáváme s lidmi, co s námi jeli z Manali do Lehu autobusem, to je ale náhoda. Taky je zde šílených Francouzů.

Chvíli rozjímáme na vrcholu a pak sestupujeme kolem řeky a korytem do Snertse. Jsme okouzleni nádhernými výhledy do okolí.

V Snertse si chceme dát jídlo, ale není to snad ani vesnice, jen jeden „tea tent“ a kemping a jinak nic. Jídlo prý hned nebude, tak ani nezastavujeme a jdeme kousek dál. Cesta se kousek zvedá nad úžasný kaňon, který je v tuhle dobu nádherně osvícen sluníčkem.

Stačila by ale jen malá chybička a skončili bychom až dole v řece namarast, máme velký respekt.

Ještě další klesání přes úžasný mostek do kempu pod Parfi La, kde budeme spinkat. Jdeme si dát koupel do Oma Chu. Filip je jak v ráji, takovou koupel za celý trek neměl. Večeři nám dělá místňák v tea tentu, rýži s něčím žlutým (body: Filip 4, Matys 4, já 3).

 

28. 7. Čtvrtek

Je před námi poslední velké sedlo s názvem Parfi La (3 900m n. m.).

Na vrchol nám to trvá dvě hodiny. Potkáváme tady skupinu Amíků, tak chvilku čekáme, až odejdou, aby byl klídek.

29. 7. Pátek

Ráno se nějak nemůžeme vyhrabat, už se nám vůbec nechce. Ptáme se „ponymenů“ kolik by chtěli za 1den, částka 800rupek nás ale odrazuje. Nakládáme batohy na vlastní hrby a jdeme dál.

Trasu volíme kolem řeky a ejhle najednou je konec a kus musíme jít řekou. Vracet se nám nechce, tak obouváme sandále na nohy a brodíme se, zhruba nad koleny, řekou.

Teď už celkem nudnou cestou jdeme do Pigmy. Hledáme vodu a kupujeme sušenky a děláme oběd – pauzu. Ještě závěrečné foto s Matysem na mostě a naše první část treku skoro končí.

Odtud jdeme ještě kousek do Zangly, cestou potkáváme Švýcarku Barbaru, která nás posílá do Nanery, ženské gompy. Sedíme ve stínu pod gompou a rozjímáme co dál, rozhodujeme se jít do Gompy na noc. Cenu nemají, co dáme to dáme. Hostí nás výborným čajem a smaženým těstem, jsou moc milé. Od Barbary se dozvídáme, že tu učí angličtinu a jak ji štve jídlo a jak si ráda pokecá (to my taky), dáváme ji čokoládu a domlouváme sraz v Lehu. Dává nám typ na Italskou restauraci v Lehu, už se těšíme na špenátové lasagně, které nám doporučila. K večeři máme rýži a čočku, což je výborné (body: já 7, Filip 6, Matys 5). Chtěli jsme zůstat ještě jeden den, ale v neděli nejede autobus a Matys potřebuje pokračovat dál, tak nezbývá, než se přesunout do Padumu zítra.

30. 7. Sobota

V osm odjíždí autobus, tak vstáváme v šest, mnišky nám dělají výbornou snídani placky čapaty a vaječnou omeletu a k tomu zase výborný čaj. Platíme jim 600rupek, loučíme se ajdeme na autobus, ten odjíždí z hlavní ulice už před osmou. Je celkem plný a opět v něm řve místní hudba. Za hodinu a půl jsme v Padumu.

Padum je celkem díra, jedna ulice s hotely a obchody a to je vše.

Ubytováváme se v Ibex hotelu a jdeme se mrknout po městě, co mají, nebo spíš nemají. Zjišťujeme autobusy do Lehu, Matys nás zítra opustí. Oběd si dáváme u nás v hotelu, je to nic moc, ale co se dá dělat. Mysleli jsme, že si dáme kuře, ale namají, takže smůla. Matys sehnal jízdenku do Lehu na čtvrtou ráno, tak je rád. My plánujeme náš další trek do Darchi. Po obědě objednávám horkou vodu na vyprání oblečení. Matys jede do Karchi do gompy, Filip spí a já si krátím čekání na horkou vodu u horké čokolády. Horká voda je super, nejdřív si dáváme spršku a až pak dojde i na prádlo. Nemáme co na sebe, tak se válíme v hotelu až do sedmi.

Matys přichází hladový a nadšený, bude nám chybět jeho nadšení. Na večeři jdeme do Lhasa restaurant. Dáváme si nudle („čoumejny“ náš zkomolený název) a bramborové chipsy, je to výborný, Matys hladovec si dává dvě porce. V hotelu ještě ošetřujeme nějakému Němci oko a jdeme spát. Ráno se chceme s Robertem rozloučit, a protože ve čtyři odjíždí, znamená to vstávat brzy.

ROBERTOVY FOTKY – protože Robert fotil tenkrát ještě na film, nemám žádné jeho fotky, což je velká škoda, protože fotí hezky a určitě má spoustu fotek, které já bohužel nemám (různé pujy, gompy, místní lidé a spoustu dalšího zajímavého). Pokud se mi podaří někdy tyto fotky dostat do elektronické podoby, ráda je vystavím. Předchází tomu několik kroků, požádání Roberta o negativy, souhlas, že je mohu vystavit, hledání někoho, kdo je dokáže z negativu vložit do PC, přebrání fotek, vložení. Je toho dost, takže tomu dejte pár měsíců až let a možná se dočkáte.

 

Uložit