16. 6. Čtvrtek
Žádali jsme o víza a dostali je.
11. 7. Pondělí
Odlet z Prahy 10:25 směr Moskva. Přílet do Dillí 00:30. Cestou jsme chytli opilého týpka v letadle a museli jsme to řešit přes letušky. Jinak byla cesta v pohodě. Letěli jsme s Aeroflotem, cena letenky za jednoho 17 033,- zpáteční.
12. 7. Úterý
Na letišti měníme peníze. Kurz je 1AUD = 31INR (mám z Austrálie dolary), takže za 900 dolarů máme celkem balík peněz. Chvíli ještě bloumáme po letišti, později si platíme taxi (Taxi prepaid) a jedeme do centra Dillí na vlakové nádraží New Delhi Train Station. Nevíme vůbec jak je to daleko a ještě máme strach, že nás okradou, takže stres, venku tma jak v pytli. Asi ve čtyři ráno dorážíme na místo (180INR +20INR tringl). Na vlakáči dostáváme kulturní šok, na zemi leží lidé jeden přes druhého, miminka, děti, ženský chlapi, staří, mladí, hrůza. Všude se line smrad moči a do toho se tu potulují krysy. Sraz s Robertem máme až v 5:30 (kamarád co už tady pár dnů je), tak jdeme ven. V pět přijde chlápek, zapíská na píšťalu, lidé se rozestoupí do stran a nádraží začne fungovat.
Robert přichází na poslední chvíli, rychle kupujeme lístky do Shimly na Queen Himalaya train (odjezd v 6:00 plus mínus), nasedáme do vlaku a už se těšíme pryč z té hnusné díry. Indové jsou boží, jakmile nastoupí a zjistí, že je místo k sezení, rychle si sednou a usmívají se jako malé děti. To místo k sezení najdou i tam, kde už skoro není, to znamená, že nejprve sedíme na sedačce pro šest tři (bráno běžnou znalostí evropských sedadel), jak ale cesta pokračuje, je nás tady deset až dvanáct.
V Kalce přestupujeme na úzkokolejku vedoucí přes hory do Shimly. Bohužel nemáme moc štěstí na počasí, takže výhledy jsou trochu schovány v mracích. Robert má střevní problémy, už ho dohnala místní strava J. Se zpožděním 2 hodiny dorážíme do cíle.
Nechceme se nechat napálit, tak jdeme nakonec hledat ubytování sami, ale vše dle průvodce je obsazeno, tak nakonec stejně využíváme služeb místního „nahaněče“ a necháváme se někde vysoko v kopci ubytovat. Hotel Uphar 300INR za 3osoby, čisté, záchod na pokoji (ocenil Robert), televize, teplá voda (netekla). Dneska už nikam nejdeme, jsme utahaný a jdeme spát.
13. 7. Středa
Batohy (máme velké, chceme jít na treky) necháváme na hotelu a jdeme koupit lístky na noční autobus do Manali (209INR/osobu).
Odtud se jdeme loudat po městě, které je ve stylu Anglie, ti sem jezdili za dob kolonie v létě, aby nemuseli trpět vedrem. Klimat a architektura jsou zde opravdu podobný Anglii. Dvě hodiny před odjezdem jdeme na autobusák. Cestou mokneme, teda chvilku se schováváme, ale pak zjišťujeme, že to stejně nemá moc smysl, protože je tu vlhkost jako blázen a suchý nezůstaneme.
U autobusu začíná anabáze s batohy. Chtěli jsme je dát do autobusu, aby nám nezmokly, ale někdo nám ale řekl, že je musíme dát na střechu, tak neznalí indických okrádacích manýrů dáváme 50rupií týpkovi, který nám ty batohy dává na střechu, vůbec je ale nepřipevnil a odešel, tak kluci zase ty batohy sundali a dali jsme je pod sedadla, jak jsme chtěli. Poučení pro příště, vše si obstarat sami. Celou cestu pršelo, teda spíš chcalo a chcalo, tak jsme byli opravdu moc rádi, že máme batohy uvnitř. Cesta samá serpentina v noci, možná lepší nevidět.
AUTOBUS: Dají se koupit místenky, což je dobré, jinak zbytek obsadí místní. V uličce jedou lidé na krátkou vzdálenost, kupují lístky u výpravčího, ten jede v autobuse, píská na píšťalku zastávky (kde si kdo řekne) a pokud se potřebují autobusy vyhnout na úzké cestě u velkých srázů, vykoukne z okénka a píská „ještě můžeš couvat ještě“, jakmile přestane pískat buď už je kolo těsně u srázu, nebo…. (naštěstí nebo jsme nezažili), více se dělo na trase Manali – Leh.
14. 7. Čtvrtek
Do Manali přijíždíme v 5hodin ráno. Sháníme jízdenku do Lehu, ale všude je zavřeno, až po chvíli se nám to daří. Jízdenka stojí 536,- a autobus má odjíždět v 6:40, jak je ale v Indii časté, čas je relativní, takže jedeme už v 6:20. Cesta má trvat dva dny.
Máme místa nad zadním kolem, což se časem ukáže jako né moc příznivé, při každé zatáčce naším směrem (vpravo) se autobus hrozně nakloní a drhne kolem o blatník. To by nám asi ani nevadilo, kdyby ta cesta byla normální a né samá serpentina, sráz a šířka na jedno auto, kde se vyhýbají autobus a náklaďák. Kolem poledne přijíždíme do Keylongu, kde máme nocovat a zvykat si na trošku větší nadmořskou výšku (3 080 m n.m.) Ubytování v noclehárně s výhledem na údolí (30INR).
15. 7. Pátek
Nakládáme autobus a v 5hodin vyrážíme směr Leh. To co nám přišlo včera šílené s nyní ještě zhoršilo. Silnice je mnohem více rozbitá i serpentýn je mnohem víc a náklaďáků taky. Náš autobus, s rozbitým tlumičem, se stále naklání na naši stranu mnohem víc, než na druhou. Cestou je jeden náklaďák v řece, druhý na střeše, třetí ohořelý, jsem z toho K.O. zralá na neurol.
V Darche je pasová kontrola, to je taky moc vtipná událost. V budce sedí vojáci s obří knihou, kam zapíší Zdenka (příjmení je nezajímá), číslo pasu a národnost.
Kousek popojedeme a najednou je tu fronta aut a musíme zastavit. Po chvíli zjišťujeme, že před Pangem opravují most a tak musíme počkat. Čekáme tady dvě hodiny. Některý z nás bolí hlava, protože jsme už dlouho dost vysoko., mezi nimi je i náš řidič. V buse se všichni bouří, že dál jet nemůžeme, takže tady musíme přespat (30INR). Místní mají postavené stany z padáků a vyskládaného kamení, všude vrčí akumulátory na naftu, takže je tu smradu jak z hradu. Hlava třeští, ale musí se to vydržet.
16. 7. Sobota
Vyrážíme v 5hodin opět šílenou cesto jako doposud. Půlka autobusu má bolesti hlavy a je jí blbě. Po chvíli šplháme do sedla Tanglang La 5359mn.m, nejvyššího sedla na cestě. Odtud další srázy a zatáčky až přijíždíme k řece Indus a kolem ní se dostáváme až do Lehu.
MANALI – LEH HIGHWAY – tato horská silnice měřící zhruba 500km vede přes čtyři velká sedla (Rohtang la 3987m, Baralach la 4890m, Lachalang la 5328m a Taglang la 5328m), nahoru a dolů, kopci se srázy a údolími, klikatá i kousky rovná, většinou široká na jedno auto, kde se dokáže vyhnout i náklaďák s autobusem, kamenná i asfaltová, krásná i nenáviděná. Jezdí se většinou dva dny autobusem, jeden jeepem. Každopádně vás dovede do jednoho z nejkrásnějších míst na Zemi do Lehu respektive Ladakhu.
V Lehu jsme kolem poledne. Z průvodce vybíráme ubytování v Namgyal Guest House, což je u hřiště na polo, kousek pod hradem. Platíme 250INR/noc/3lidi/2pokoje. Paní domácí je hrozně milá, hned dostává přezdívku babča. Potřebujeme se trochu zdrchat po té hrozné cestě, což tady na terásce jde snadno. Postel a stinná terasa, co víc si přát.
17. 7. Neděle
Snídani nám dělá babča, omeletu a placky čapáty, chutnali, jak nikdy více J. Po pozdní snídani jdeme do města hledat Moravian Mission School a kostel. Zrovna když přicházíme, je v kostele mše a tak čekáme venku, po chvíli nás to přestává bavit, tak jdeme pryč, asi to vidět nemusíme. Matys (Robert) jede na výlet k soutoku Indu a Zanskaru do Nimbu. My chodíme po městě, nakupujeme, internetujeme a jíme. Taky jsme si chtěli koupit jízdenku do Lamayuru, ale prý ji nepotřebujeme (lež). Večer sedíme na terásce a povídáme si, je krásný teplý večer.
LEH – je město v Himaláji, bývalé centrum království Ladakh, nyní okresu Leh, ve svazovém státě Džammú a Kašmír v Indii. Nachází se v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem (obě pohoří mají nejvyšší vrcholy přes 6000 m vysoké) v nadmořské výšce okolo 3600 m. Průměrné roční srážky jsou pouze kolem 50 mm ročně (vysokohorská poušť). Teploty se pohybují mezi −30 °C v zimě po 40 °C v létě. Obyvatelé jsou převážně budhisté, ale také muslimové a ostatní náboženské menšiny. A nám toto město neskutečnš přirostlo k srdci.
18. 7. Pondělí
Vstáváme po páté a jdeme na kopec Namgyal Peak nad Lehem podívat se na Tashi Namgyal Pevnost. Prý tam má být mnich, který nás provede, ale nikdo tu není. Cesto zpět se ještě zastavujeme na hradě. Platíme vstupné 100INR/osobu. Procházíme temnými uličkami na nádvoří, které mají své kouzlo, poté vcházíme do Templu ze 17. století, tady je vše krásně staré, sloupy, knihy, prostě nádhera.
NAMGYAL PEAK: korunuje nyní zničenou pevnost Tashi Namgyal, která je umístěna vysoko nad palácem, spolu s Gonkhang a chrámem Maitreya. Je odtud nádherný výhled do okolí. Červený Gonkhang byl postaven v 16. století Tashi Namgyalem, je to místo, kde obětoval těla poražených Mongolů božstvům. Maytreya je svatyně, která se datuje k prvnímu králi Lehu, králi Takbunde.
PALÁC V LEHU: Královský palác v Lehu byl postaven v 17. století za vlády ladákhského krále Sengge Namgjala, opuštěn byl v polovině 19. století po invazi kašmírských vojsk. Poté se královská rodina přestěhovala do paláce ve Stoku. Palác je devět pater vysoký, horní patra byla určena pro ubytování královské rodiny, spodní patra byla hospodářská.
Ještě dopoledne se vracíme domů na pozdní snídani. Vločky s vajíčkem nám moc nejedou. Na oběd jdeme do restaurace Peace, kde už jsme byli včera. Dáváme si kuře a je to moc dobré. Ještě moc neznáme indické speciality, a hlavně se bojíme něco sníst, tak se držíme jídel které známe a restaurací, které vypadají čistě a trochu Evropsky. Později zjišťujeme, že nejlepší jídla jsou tam, kde chodí hodně místních lidí.
Odpoledne vyrážíme směr Tikse (10INR/osoba), kde je velký klášter.
Je to dost na kopci a trochu bloudíme uličkami pod klášterem, než se dostaneme až k hlavnímu vchodu. Platí se zde vstupné (20INR). V Gompě je víc svatyní jedna klasická červená, druhá zatuchlá stará se svým kouzlem, temná, další s 15metrovým budhou přes dvě patra. V klášteru pracují sochaři a jiní dělníci na nových sochách a dřevěných trámech, paráda. Ještě jsme chtěli do Shey, které je hned vedle, ale už jsme to nestihli, tak snad někdy jindy.
TIKSE: je buddhistický klášter školy Gelungpa. Nachází se v údolí řeky Indus, 25 km východně od největšího města Leh. Klášter je známý svojí podobou s palácem Potála v tibetské Lhase. Nejzajímavější částí kláštera je chrám Maitréji (budoucího buddhy) posvěcený dalajlámou v roce 1980 s 15 m vysokou Maitréjovou sochou. Nachází se zde také významné náboženské nástěnné malby.
Klášter byl založen v 15. století. Má 12 podlaží a je bíle, rudě a okrově zabarven. Žije v něm asi 60 lamů. Uvnitř kláštera se nachází celkem 10 chrámů. Z ochozů kláštera je rozhled na údolí Indu, klášter Matho na východě, královský palác ve Stoku na druhé straně údolí na jihu a horu Stok Kangri na ním a bývalý královský palác v Shey na západě.
V Lehu se zase stavujeme do stejné restaurace na jídlo. Filip už zkouší něco ostřejšího, nějakou polévku s česnekem. Pálivost je asi dost vysoká, protože je celý rudý, slzy má na krajíčku a vypadá, že bude plivat oheň. V osm máme sraz s Ianem, co chce jet s námi na trek (pak nepřijde k autobusu), ještě chceme vyzvednout vyprané oblečení (6velkých, 5malých a 4ještě menší kusy za 140INR). Sraz je v centru Lehu v obchůdku kde refiltrují vodu za 7INR/litr a prodávají různé džusy, lassi, staré knížky a jiné moc príma věci. Domlouváme se na ranní bus v 5:30 a pak jdeme domů. Kluci se ještě stavují na internet (2INR/min) do Cyber caffe. Vrací se na GH, balíme a hurá do pelechu.
19. 7. Úterý
Chtěli jsme vstát ve 3hodiny, ale zaspali jsme a je 4:20, makáme abychom stihli autobus. Na autobusáku se dozvídáme, že potřebujeme jízdenku, kterou nemáme, protože nám dříve řekli, že ji nepotřebujeme, klasická Indie. Čekáme, jak se to vyvrbí, řidič je v pohodě, takže nás nakládá a můžeme v 6hodin (odjezd měl být v 5:30) vyrazit směr Lamayuru. Potkáváme Čechy, co šli na trek z Darchi a zachumelili, tak se museli vrátit, pak další co chtěli z Alchi do Lamayuru a trek nenašli. Teď chtějí do Srinagaru a pak domů. No a na závěr přistupují další Češi, co dopadli podobně jako ti předchozí a teď jedou do Lamayuru jen tak podívat se. Snad budeme mít víc štěstí.
V Lamayuru se ubytováváme v Guest Housu u silnice. Pokoj pro tři je za 200rupií s nádherným výhledem do údolí. Paní domácí nám nabízí večeři, tak souhlasíme, je ale teprve kolem druhé, tak se jdeme naobědvat někam jinam. Nějak nemůžeme vybrat kam, tak nakonec končíme v nějakém rodinném domku, kde je napsáno Restaurant. Volba je to bohužel velmi špatná. Dáváme si nudle, nejhnusnější „čoumejny“ ever. Filip má narozeniny, tak si z něho děláme srandu, že je to jeho narozeninové menu. Ještě než jsou ty hnusy připravený, tak kolem chodí hrozně špinavé děti, což je tady normální, ale tyhle jsou echt špinavé. Ten co neumí ještě na záchod má prostě jen děravý kaťata a pouští to kudy chodí, už tím nás moc nenaladili a dobré jídlo a výsledek byl opravdu hrozný. Začínáme bodovat jídlo, Matys udělil 0bodů se slovy, že nic horšího určitě jíst nikdy více nebude, my si necháváme ještě rezervu, přeci jen jsme tady jen krátce (nikdy nic horšího nebylo), Filip dává 2body já dokonce 3, škála je do deseti, aspoň se najedly děti paní domácí, kterým to evidentně chutnalo. To místo se jmenovalo Shangrila, tak tam na jídlo vážně nikdy nechoďte.
Ještě jdeme navštívit místní gompu a okolní kopeček s výhledy, kde řešíme kudy na trek, konečně to trochu dává logiku, potom co jsme dle mapy ukázali všichni na jinou stranu. Nakonec má Filip pravdu, přeci jen je to horský vůdce J tak má nachozeno. Po zaznění gongu oznamujícího večerní modlitbu (puju), se jdeme taky podívat. Sedíme vzadu na zemi, posloucháme odříkávání zpěvných modliteb, popíjíme čaj s jačím mlékem a je nám fajn. Matys z toho až usnul.
LAMAYURU: je buddhistický klášter tibetského buddhismu v okrese Kárgil v západním Ladaku, u silnice Šrínagar-Kárgil-Leh, 15km východně od sedla Fatu la, v nadmořské výšce 3510 m n. m. Lamayuru je nejstarší a největší klášter v Ladaku, žije zde kolem 150 lamů. V minulosti zde žilo až 400 mnichů, někteří v klášterech v okolních vesnicích. 28.-29. dne druhého tibetského měsíce se zde konají čhamové tance.
Před večeří nás ještě Matys rozdrtí v pexesu, asi načerpal sílu na puje. K véče je rýže, fazole a něco zeleného (hodnocení: Z: 8, F:5, R:6). Taky tady potkáváme Češku, co učí mnichy angličtinu, hrozně zajímavá holka, takže se zakecáváme a jdeme spát pozdě.
Zdroje informací: vlastní poznámky, něco Wikipedie, něco průvodce Treking in Ladakh od Charlie Lorama.