25. 6. Neděle

Z Prahy vyrážíme v šest, jak bylo v plánu, nesmíme se nikde moc zdržovat, protože nám večer odjíždí trajekt z Nice a ten fakt stihnout chceme.

První problém nastává hned v Praze. Při nájezdu na dálnici, se ozve zvláštní zvuk chrrr, tak radši zastavujeme a zjišťujeme, co je za problém. Ten je hned odhalen, nemáme přišroubované nosníky pod boxem a tak nám trošku popojely, no ještěže jsme to hned zjistili, mohlo být hůř.

Cesta probíhá v pohodě, nikde žádný velký provoz, autíčko jede parádně, venku je příjemně, žádné velké vedro, až naši pohodovou jízdu překazí rozhovor. Muž: „máš ty druhý klíče?“ „Jaký klíče?“ „Ty od auta, co jsou na nich klíče od střešního boxu.“ „To nemám, kde bych je vzala, vždyť jsi je měl ty.“ Dál asi nemusím popisovat, kam tato debata vedla. Klíče opravdu zůstaly v Praze, což nám babička potvrdila. Přemýšlíme co dál a rozhodujeme se jet a pak nějak vypáčit zámek, teď to víc řešit nemá smysl, věci z boxu potřebujeme až na kempování.

Cestou si voláme s kamarády, co jely o den dříve a přespávaly po cestě a zjišťujeme, co nás po cestě ještě čeká. Největší zdržení a špunt je v Brenneru, ale není to naštěstí tak šílené jak v protisměru, takže pořád časově parádně stíháme.

Kousek před hranicí s Francií, ještě v Itálii opět zvoní telefon a v něm se ozývá Petra. „Zdenčo, nám se rozbilo auto.“ Myslím si, že si dělá srandu, ale bohužel pokračuje „najednou spadla spojka na podlahu a z auta něco vyteklo.“ „Kde jste?“ zní má otázka. „Někde kousek od Nice, Čára nás hledá.

Musím ujasnit, kdo všechno jede. My, Čárovi (Petr Čára, Renča, Kristýnka a Jonášek), Mravencovi (Jirka, Petra, Štěpán a Ondra) a Hartmani (Pavel, Míla, Petr a ………).

Po chvíli volá znovu. „Jsme odtažený někam do Nice k benzince a Čára nás pořád hledá a nemůže najít.“ Shrnu to, nakonec jsme je museli najít my, Čára bloudil jednosměrkami v Nice a málem vyskočil z kůže. Vzali jsme je na lano a odtáhli do přístavu. Domluvili jsme se, že zkusíme auto dostat na Sardinii a tam ho nechat opravit.

Nice je opravdu mazec, samá jednosměrka, všude úzké uličky a v nich zaparkovaná auta, která dost často překáží provozu a o motorkách ani nemluvě. Cestou do přístavu chtěl mezi námi projet týpek na kole, to že se táhneme, zjistil až pádem z kola, celkem vtipné zpestření dost napjaté atmosféry.

V přístavu nás rovnou posílají dál, ukazujeme, že se táhneme, ale nějak to nikoho nezajímá, tak super, jedeme, snad to projde. Až třetí týpek říká něco francouzsky do vysílačky a kýve, že tedy můžeme jet. Prosíme, jestli nás dají dolů do trajektu, tak nás posílá ke karavanům. Čekáme, než nás nalodí. Jirka nám jeho klíčkem otevírá box, tak jsme rádi, aspoň jeden problém za námi.

Konečně jsme na řadě, sedáme do aut a jedeme. Filip se snaží najet co nejdál, aby se rozjel, ale před ním veze chlap loď na přívěsu a jeho plány mu hatí a my končíme na nájezdové rampě. Všichni kdo můžeme, vyskakujeme z aut a tlačíme nejprve auto Mravenců zpět, my couváme a pokus opakujeme, tentokrát se chystáme tlačit a za pomoci nás všech auto na trajekt dostáváme, musíme si zatleskat.

Nacházíme místa na spaní a postupně dříve, či později uléháme ke spánku.